Pennywise: Apache a horor

Apache je prvá lastovička na mojom blogu. Už veľmi dávno som tu chcel poskytovať priestor nielen takému narcisovi, ako som sám, ale aj tým, ktorí majú čo povedať a nič proti nim nemám (tu už do toho vstupuje moja arogancia). Ako si tak sedím na rekvalifikačnom kurze a počúvam, ako sa kolegovia učia ukladať súbory, behám po internete a je mi holahej. V utorok 17. 4. 2007 sa mi cez vnútornú poštu preklínanej i milovanej csfd ozval práve Apache a ten večer mi napadlo, prečo to nedať dokopy. Ak by odmietol, nepokračoval by som vo svojom mini sne. Zobral to bez váhania a to napriek tomu, že návštevnosť Pennywisea je v porovnaní s mojimi predchádzajúcimi blogmi najmenšia. O to viac si to vážim. Apache bol pre mňa dlhú dobu veľkou neznámou, ako som sa ale pomaly dostával do osídiel SK-CZ hororovej obce, začal som niečo tušiť; potešiteľné pre mňa potom je, že okolo neho nechodia bez záujmu ani nehororové snímky. V neposlednom rade má rád beletriu. Ale toto nie je zoznamovacia kancelária. Ak vás Apache zaujme, dole pod týmto článkom sú k dispozícii linky na jeho profil na čsfd a na jeho blog. Nerozmýšľal som dlho nad otázkou, ktorú položím. Je horor naozaj taký podradný filmový žáner, ako sa o ňom hovorí? Alebo nebodaj dochádza niekde k zlyhaniu v komunikácii a celý tento „prekliaty žáner“ je prekliaty omylom? A je vôbec prekliaty? Je to, že nie je „masovo obľúbený“, naozaj až takým mínusom, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať? Tu máte prvý názor:

Nikdo z těch, kdo mě znají, asi nečeká, že bych byť jen na okamžik připustil, že žánr, který většinu svého života intenzivně zkoumám a propaguji (a to zejména proto, že jej mám upřímně rád), je něco podřadného. Ostatně, kdo by se takovou dobu vážně zabýval podřadnými nebo bezcennými věcmi? Proč by se spisovatel jako Charles Dickens nebo režisér jako Stanley Kubrick vůbec namáhali cokoliv tvořit v rámci tohoto žánru, kdyby šlo o podřadnou věc? Proč by se vlastním jménem podepisovali pod něčím, co by jim neumožnilo vytvořit kvalitní a ceněné umělecké dílo?

I ty nejzbožňovanější intelektuálské ikony mezi režiséry, Ingmar Bergman a Federico Fellini, si v 60. letech natočili své horrorové filmy. Proč to udělali? Jednoduše proto, že horror je pro každého ambiciózního tvůrce obrovskou výzvou. Když zůstaneme u základního kamene horroru, tedy u literatury, řeknu vám, že není snad nic těžšího (a podobné je to i s humorem), než napsat opravdu kvalitní hrůzostrašný příběh. Zkuste si to někdy sami.
Když se taková věc podaří, rozhodně stojí za propagaci. Proč by se jinak takový básník jakým byl Jan Zábrana, nebo překladatel formátu Tomáše Korbaře, namáhali prosazovat za tuhého socialismu k vydání jimi sestavené (a dnes už kultovní) horrorové antologie, kdyby nebyli přesvědčeni, že zde jde o kvalitu, s jakou je třeba seznamovat pokud možno co největší okruh čtenářů? A to i přes překážky, které jim pod nohy házel vládnoucí režim, přesvědčený o brakovosti a závadnosti hrůzostrašného žánru; režim, který se bál všech mystérií, tajemna a temné romantiky jako čert kříže. Až tolik se jich bál, že tyto nematerialistické a dekadentní „bludy“ neváhal potírat téměř celých 40 let. Díkybohu za všechny ty dnes už často bezejmenné odvážlivce, kterým se podařilo za pomocí mnohdy jen těžko představitelných lstí, husarských kousků a vlastních obětí prosadit k vydání knihy Edgara Allana Poea, Raye Bradburyho, Roalda Dahla nebo třeba Dina Buzzatiho.

Bohužel toto tvrdé potírání se nemile podepsalo na myšlení hned několika generací. Nelze se divit tomu, že dodnes dochází k bezmyšlenkovitému přejímání marxistické teze o horroru jakožto podřadném žánru, který „opravdovému“ zájemci o umění jaksi programově nestojí za to. Své jistě dělají také přetrvávající materialistické tendence při výchově dětí, kterým často není dán prostor pro svobodné rozvíjení vlastní fantazie.

Nezřídka dochází k tomu, že se lidé ze zvědavosti podívají na nějaký (většinou náhodně vybraný, nebo jiným - často stejně neznalým - divákem doporučený) filmový horror, a pak shledají, že všem jejich uměle vypěstovaným zábranám a odmítavým reflexům se dostalo opodstatnění. („Ejhle, tak ten horror je opravdu hloupá věc!“) Na základě této zkušenosti pak poučeně soudí celý žánr. Takový člověk si potvrdí mnohokrát slyšené věci o tom, že horror znamená jen potoky krve, vykuchaná střeva a explicitní násilí, a dál už po ničem nepátrá. Nemá potřebu. Má jasno. Myšlenku, že v horroru se tak jako všude kromě zbytečného balastu vyskytují i klenoty, a že právě nemusel vidět zrovna reprezentativního představitele žánru, si obvykle nepřipouští.

Velice znepokojivým faktem také je, že se dnes o horroru všeobecně neuvažuje jako o literatuře. A to přesto, že původně šlo o žánr výsostně literární. Je často až šokující, když samozvaní „horroroví odborníci“ přiznávají, že nečtou. Někteří jsou na to dokonce hrdí. I v opomíjení role literatury (speciálně horrorových povídek, které jsou pro celý žánr přímo zásadní) může být příčina vnímání horroru jako něčeho podřadného.

Ale i kdybychom si vzali na paškál pouze film, kdo z těch, kteří se o filmové umění opravdu zajímají, by si dovolil zpochybnit kvalitu a význam německých expresionistických snímků jako Kabinet doktora Caligariho nebo Nosferatu? Každý inteligentní filmový fanoušk ví, jak historicky důležité a kvalitní ty filmy jsou. O podřadnosti nelze mluvit. A přesto nikdo nepochybuje, že se jedná o horrory.

Ale vraťme se tam, kde to všechno začalo, někam k ženevskému jezeru, až na počátek 19.století. Protože právě tam se nejspíš prvně zrodila idea horroru jako žánru nikoliv méněcenného, ale plně uměleckého a vpravdě vznešeného. Právě tehdy, za bouřlivé noci, několik vrcholných představitelů literárního romantismu, mezi nimiž byli básníci lord Byron, Percy Shelley a jeho žena Mary, uzavřelo památnou sázku, z níž povstal moderní Prometeus, a jeho monstrum vyrazilo dobývat svět. Základy nového směru, který byl nazýván gotickým románem, a pro který se později vžilo pojmenování horror, byly položeny. Nákaza, kterou se Frankensteinovo monstrum vydalo šířit po celém světě, se od té doby promítla snad do všech uměleckých odvětví. A nejen tam.

Dnes - pokud máme zájem - můžeme nacházet až neuvěřitelné množství důkazů o tom, že tento žánr s vpravdě aristokratickým rodokmenem, a bohatou, více než zajímavou historií, může být nazýván podřadným toliko jedinci naprosto neznalými meritu věci.