Luki a horor

Pekne sa nám to tu strieda, čo poviete? A to ešte pár zaujímavých kusov do desiateho mája, kedy odpískame záverečnú, zostáva na zozname. A, páni, mala by príjsť aj jedna švárna slovenská dievčina... Dnešného osloveného, Lukáša Volšana známeho skôr ako Lukiho, niektorí kútikom oka zahliadli už na Studna.net. V roku 2006 sa stal jedným z redaktorov Necronomiconu, druhého (a posledného – Studna.net) kvalitného českého webu, orientovaného výlučne na horor a veci s ním súvisiace. Mňa si Luki získal napríklad tým, že máme občas podobne zvrhlý vkus a dokážeme pokladať remake Omena (so skvelým Lievom Schrieberom v hlavnej úlohe) alebo béčko Resident Evil za nadpriemerne zábavné filmy. Takže čo, je horor podradný žáner?

Horor jako podřadný žánr. Je pravda že je tak všeobecně většinou vnímán, a mnozí lidé nad ním také jen znechuceně mávnou rukou, ale skutečně je tomu tak? Lidé mají tendenci označit žánry za podřadné většinou když podle nich samotných nedosahují určité intelektuální nebo umělecké hodnoty, což je samozřejmě holý nesmysl protože se nedá hodnotit celý žánr na základě několika filmů které „šláply vedle“.

Horor prošel dlouhou a trnitou cestou, chudými a plodnými obdobími a jedno z období kdy kvetl a zároveň upadal do hlubin „podřadnosti“ jsou 70. a 80. léta. Právě díky tomuto období už bude horor navždy veřejností označován jako brakový nebo podřadný. Na jednu stranu tady máme vynikající filmy a na stranu druhou jsou zde desítky projektů které vznikly jen tak, aby se neřeklo a aby se samozřejmě svezly na vlně popularity jiných filmů. To že většina z nich je opravdu brak, který ani nestojí za zmínku a do kterého jeho autoři nevložili ani špetku snahy je snad jasné a je smutnou pravdou že právě tyhle filmy se vepsaly tak hluboko do podvědomí veřejnosti... ať už to jsou kousky firmy TROMA (ty filmy si však své neskonalé debility byly alespoň vědomy což je činí přece jen koukatelnými) nebo filmy nějakých anonymních „filmařů“ které jen snažily překonat jeden druhý v počtu směšných krvavých scén a co nejvíce „šokujícího“ materiálu, až se časem úplně zapomnělo na to že horor má na víc. Skoro úplně se vytratily například duchařiny a trh byl zaplavený filmovým bahnem.

Dnes už je situace samozřejmě mnohem lepší, ale pořád jsou někteří distributoři obezřetní a raději svůj film označí například jako thriller... proč? Sami totiž vědí čemu věří většina lidí, že horor není nic jiného než hloupý krvák. Předsudky jsou tady pořád, stačí si najít libovolnou filmovou databázi. Naopak knižní popřípadě videoherní horor vzkvétá neustále a většinu ani nenapadne nad ním ohrnout nos.

Osobně si myslím že podřadný žánr neexistuje. Ve všech filmových žánrech se najdou špatné filmy, jen je jich někde více než jinde. Mnozí lidé tyhle filmy vyhledávají a považují je za skvělou zábavu, někteří dokonce věří že jen tyhle filmy jsou skutečnými zástupci svého žánru. Pravda je samozřejmě úplně jinde a někde tam venku, skutečnost je však taková že většina lidí má horor zaškatulkovaný určitým způsobem a zapomíná na to jak široký žánr to je. Horor nemusí jen děsit... patří do něj i to znepokojivé nebo nepříjemné, depresivní nebo mrazivé, nejsou to jenom masakry a vyvražďovačky nebo monstra ale i psychologické skládačky, napínavé duchařiny nebo znepokojivé surrealistické bizarnosti a na to se už často zapomíná.

LUKI NA CSFD: http://www.csfd.cz/uzivatele.php?viceouzivateli=30493

NECRONOMICON: http://necronomicon.mfantasy.cz/

Martin Štefko a horor

Martin Štefko je čierny kôň spomedzi doterajších ľudí oslovených s otázkou, či je horor podradný žáner. Nech mu slúži ku cti, že na svojej stránke (linka dole) uprednostňuje kvalitu pred kvantitou. Martin dal moju otázku do takej súvislosti s literatúrou, že sa v jeho názore slovo ´film´ vlastne ani neskloňuje, ale to je v poriadku, veď som predsa neurčoval žiadne pravidlá; radšej som sa spoliehal, že dotyční ľudia poznajú súvislosti a sami od seba dajú hororové filmy a knihy dokopy. Dole pod Martinovým textom je linka na jeho Necronomicon, jeden z dvoch kvalitných českých hororových webov.

Jestli je horor podřadný žánr? Tenhle problém doslova miluji. Mám jednu příhodu na toto téma. Na češtinu na střední jsme měli profesora, který se v literatuře a v dějinách vyznal jako málokdo. Musím přiznat, že jsem ho obdivoval a navíc jsem byl tak trochu jeho oblíbence, protože jsem uměl psát tak, že se mu to zamlouvalo. Jednou, to byl poslední ročník, jsme probírali moderní literaturu a on se tak letmo zmínil, že hororová literatura je braková a významně se na mě podíval, protože věděl, že já mám tuhle literaturu velice rád. Ač jsem tohoto profesora bral jako sečtělého a jeho názory uznával, protože se často shodovaly s mými, nikdy s ním v tomto nebudu souhlasit. Brak je strašně podivné slovo a považovat něco za podřadné, je naprosto nesmyslné.

Proč by vlastně horor měl být podřadný? Protože není krásný? Ale co je krása? Zdechlina Charlese Baudelaira není o kráse, je o hnusu, a přesto tato báseň uchvacuje a básník je pokládán za velikána své doby. Horor je podřadný proto, že nemá žádnou tradici, protože je to něco nového? Ani omylem! Horor lze považovat za jeden z nejstarších žánrů, neboť strach a vzbuzovat strach je v lidech zakořeněn snad od počátků věků. Vyprávět strašidelné historky, tohle lidé vždy uměli. Tak proč je tedy horor podřadný? Protože je to fikce? S dovolením, ale tohle je to nejidiotičtější zdůvodnění, jaké může někdo vyslovit. Vždyť většina, ne, veškerá literatura je fikce! Jsou příběhy založené na skutečných událostech, jsou autobiografické romány, ale v každém díle je část fikce jen proto, že je píše člověk a člověk není dokonalý, takže si všechno nepamatuje, ale vedle toho má fantazii a ta dokáže příběhy dokreslit.

Znovu se tedy ptám, proč je horor podřadný? A vychází mi jediná odpověď. Je podřadný pouze proto, že se „vznešeným kruhům vznešených literátů a kritiků“ zdá hloupé číst příběhy, kde se vyskytují podivní neskuteční tvorové, ale už jim přijde naprosto normální číst o Jeanu Valjeanovi, který je stejně skutečný asi jako vlkodlak s modrýma očima. Podřadný žánr dělají z hororu špatní autoři, ale ti jsou v každém žánru, takže proč nazývat právě horor podřadným? Snad jen pouze proto, že oni pomazaní papaláši si na něj prostě netroufnou, protože nemají dostatečnou imaginaci. Sice dokáží v člověku vyvolat smutek, stesk, radost, soucit, ale nedokážou vyvolat onen skutečný strach z neznáma, z hlubin, které jsou tam kdesi mimo naše chápání.

Horor není podřadný žánr a nikdy nebyl. Pochybuji, že existuje vůbec něco jako podřadný žánr. To je pouze označení, který si vymyslel někdo, komu se něco nelíbí, protože je to „pod jeho úroveň“. Pokud se horor píše a bude psát a čte a bude číst, je to pořád žánr, který stojí za povšimnutí, protože i v něm jsou autoři, kteří se mohou srovnávat s těmi velikány onoho proudu, který je tak oblíbený pro čítanky a učebnice literatury.

Já sám jsem si tento žánr oblíbil a sám se v něm snažím tvořit a vím, že to není nic snadného. Strach je složitá věc a vyvolat strach na stránkách knihy je skutečně velice složitý úkol a dokáže to pouze skutečný spisovatel a ne jen tak každý nadšenec, který si řekne, že horor je přece o ničem, že ho dokáže psát každý. Nedokáže, věřte mi.

LINKA NA NECRONOMICON: http://necronomicon.mfantasy.cz/

Tři muži, kteří mě osobně přivedli k hororu. Stephen King, Howard Phillips Lovecraft a Brian Lumley.

JohnnyD a horor

Na Slovensku je málo ľudí schopných písať o horore a tých, ktorí to dokážu, nemienim osloviť (X a Y). Prípadne nemajú čas, lebo pijú (zdravím Hellblazera). Alebo sú tak extrémne zaneprázdnení, že ani nemá zmysel ich oslovovať (zdravím redakciu okolo slovenského časopisu Fantázia). JohnnyD má okrem hudby a hororov rád komédie 80. rokov, minulé leto nakrútil krátkometrážny horor (viď. fotka s bielou maskou), svoj blog už popravil, ale jeho recenzie na horory môžete nájsť na Studna.net. Ak vás zaujíma, pod textom je linka na jeho profil na csfd (kde sa, či sa to niekomu páči alebo nie, orientuje takmer celá filmová fandovská SK-CZ obec). Takže je tu tretí človek a s ním tretí (a zase úplne iný) pohľad na otázku: „Je horor podradný filmový žáner?“. Nemusíte súhlasiť, ale, ako hovorí klasik, to je asi tak všetko. Tak som to chcel – predstaviť názory fanúšikov, ktorí milujú žáner, ale každý zrejme pre niečo úplne iné.

Už od detstva ma fascinovalo mnoho vecí, ktoré sa neskôr dostali do súvislosti s hororom. Na jednej strane už v útlom detstve som zbožňoval „odvrátenú stránku sily“, temnotu, mágiu, fantáziu a na druhej strane brakové filmy, superhrdinské comicsy, nekonečné pokračovania a tomu podobné veci. Napriek tomu ma horor spočiatku vôbec nebavil, hlavne kvôli tomu, že som mal v hlave vrytú predstavu o žánre plnom krvi a nechutností. Až neskôr sa moje „záľuby“ prepojili s hororom.

Keď som prvýkrát videl niekoľkonásobné zmŕtvychvstanie Michalea Myersa v prvom Halloweene, spolu s myšlienkou ďalších XY pokračovaní filmu, to u mňa vyvolalo vnútorné naplnenie. Stačil jeden film a vedel som, že ja a horor (a trash?) sme sa narodili pre seba.

V hororoch sa lepšie ako v hociktorom inom žánre reflektuje temnota, čo som ako riadne temná osoba vždy rád vítal. Väčšina hororov sa odohráva v noci, vystupujú v nich temné, magické a strašidelné postavy, často z iného sveta. Príbehy pretkané strachom, depresiou, beznádejou. Mnohí namietajú proti tomu, že sa v hororoch vraždí, ale z čoho má človek najväčší strach? No zo smrti!

Druhá vec, ktorá ma na hororoch tak baví je tá tzv. „podradnosť“. Nie nadarmo je mojím najobľúbenejším subžánrom slasher a najobľúbenejším subsubžánrom camp slasher. Čo je krajšie, ako vidieť stokrát omletý príbeh o sexu chtivých teenageroch vyvražďovaných v letnom tábore pri jazere maniakom v maske? Azda vidieť pokračovanie takéhoto filmu. Tie šialené nápady, ako prepojiť jednotlivé diely, to neustále z mŕtvych vstávanie postáv, to množstvo klišé ... ach áno, božské pokračovania hororov.

Horor v snahe ísť proti tradičným filmovým klišé si vytvoril samostatné klišé, to najgeniálnejšie, čo možno nájsť v žánri. „Hneď sa vrátim“, „Teraz sa rozdeľme“, „Idem skontrolovať poistky“, x-té vzkriesenia vraha, x-tá zmenená identita hlavnej hrdinky, x-té ignorovanie predošlých dielov, otvorený koniec, samoúčelná brutalita a sexualita, to, že „hrdinom“ nevadí, že ich priateľov niekto vyvražďuje a ďalej sa bavia v tábore a mnohé iné krásne veci. Úprimne, strach ma v hororoch nikdy nebavil a skôr sa mu vyhýbam, ako ho vyhľadávam. U hororov hľadám najmä zábavu alebo temnotu, nie strach.

Navyše, kde nájdete krajšiu plejádu „hrdinov“, ako v horore? Vraždiaci maniaci v hokejových maskách, mlčanlivý schizofrenici, spálení kotolníci, vlkolaci, upíry, príšery z morských hlbín, zmutovaná zelenina, rádioaktívne ovocie, gigantické mravce, šialené roje smrtonosných včiel, vraždiaci írski škriatkovia, temní pomstitelia zo záhrobia, bizarní pekelníci z alternatívnych dimenzií, múmie, trollovia, krvi chtivý snehuliaci, blázniví vedci a ich monštrá, mutanti, zombies, démoni, obludy, satanskí klauni ... a na druhej strane barikády panenské hrdinky, sexu chtivé kamarátky hrdinky, zábavní černosi, správcovia kempu, posadnutí psychiatri, stratení turisti ... a ak sa to všetko zabalí do atraktívneho pop-kulturného hávu, ako tomu bolo v kráľovských rokoch osemdesiatych, niet nič dokonalejšieho.

Takže, je horor podradný žáner? Nie, sú len dobré horory a podradné horory – a všetci vieme, že tie podradné sú aj tak najlepšie!

JOHNNY NA CSFD: http://www.csfd.cz/uzivatele.php?viceouzivateli=12650&zobrazit=profil

Choze a horor

Choze bol pre mňa, rovnako ako Apache, dlhý čas neznámou persónou. Až neskôr sa pre mňa a Ryžu stali jeho hororové znalosti (napríklad znalosť všetkých odnoží exploitationu – a že ich je!) dôležitým stavebným materiálom pri stavbe Čiernej perly. Potom nakrútil krátkometrážne Telo, ktoré ma, ako veľkého fanúšika bosých dievčat, veľmi potešilo. Okrem toho pripravuje ďalší projekt, zbožňuje (okrem iného) béčkarské záležitosti, ktorým sa iní preventívne radšej vyhýbajú a v neposlednom rade, rovnako ako ja, kedysi zberal úžasné komiksy vydávané Semic-Slovartom. Chozeho som sa spýtal rovnakú otázku, ako Apacheho: je naozaj horor taký podradný filmový žáner, jako sa zdá?

Polovina první poloviny 90. let. Žádná DVD, žádná Nova, žádný internet (žádná ČSFD), zato slovartovský Spider-man, Kometa a každou neděli večer v televizi Kačeři z Kačerova a Chip a Dale. Česká kina dohánějí letité resty a běžně se v nich v jednom měsíci potkává Smrtonosná past s Predátorem nebo třetí Indiana Jones s Komandem a Noční můrou v Elm Street. Nedávno začala vycházet Cinema, ale tu objevím až za dva roky. Jsem v sedmičce a to, že jsem před časem upřednostnil němčinu před angličtinou, abych rozuměl filmům na ORF, se rychle stává bezpředmětným.

Otec přichází odpoledne z práce a zavelí, že se jdem koukat k dědovi na jeho nové video. Nově otevřená videopůjčovna na rohu nás vítá znělkou Policajta z Beverly Hills a zakouřený vzduch uvnitř má svou specifickou neidentifikovatelnou vůni. Otec něco půjčuje a já se ho ptám, o čem že to je. „O oživlejch mrtvolách, kterým nejvíc chutná lidskej mozek“, odvětí otec s takovým nadšením, že jím prostě nelze nebýt stržen. U dědy si film pustíme v dvojprogramu s Cobrou se Stallonem a ačkoli je druhý jmenovaný akční film, maniaci synchronizovaně křesajících sekerami nad hlavou, mě nakonec vyděsí podstatně víc než oživlé mrtvoly, byť běhají, jsou silné a i po rozsekání na kousky ty kousky žijí, takže musí být spáleny v peci krematoria.

Oslava narozenin „mé dívky“, dívky, která si mě ve třídě oficiálně vybrala za svého kluka, ale mimo školu se ke mě nezná a odmítá se mnou kamkoli jít. Je to trochu zvláštní, ale ani zdaleka ne tak zvláštní jako film, co pustila na videu jako mejdanový podkres. Zatímco se mi v obýváku jejích rodičů se suverénním výrazem usadí na klíně (jsou tu s námi ještě dva spolužáci ze třídy), já nemůžu odtrhnout oči od televize, v níž právě jakási slečna při pohledu na přízrak oběšeného pátera zvrací své vnitřnosti do klína. V nejlepším ale mé děvče ten fascinující biják žárlivě vypne a já ho dokoukám do konce až po více než deseti letech.

Třídenní výlet na konci školního roku. Večer se všichni slezou na jedné chatce. Nikdo nezná žádné strašidelné historky, tak jedna ze spolužaček značně nesouvisle převypravuje děj nějakého americkém hororu. Prý v něm pár lidí jelo na chatu v lesích a jednu ženskou tam znásilnil strom. O pár let později film běží v rámci šňůry pátečních popůlnočních hororů na Nově a já si ho nahraju. To už chodím na střední školu a zrovna mám své „poetické období“, takže se s tím mocným zážitkem vyrovnám po svém - napíšu sérii básní o bezejmenném hrdinovi s puškou a motorovou pilou, který ve středověku bojuje proti zlu.

Je horor brakový žánr? Jasně, že je, je brakový až hrůza. Není to skvělý?

CHOZEHO PROFIL NA CSFD: http://www.csfd.cz/uzivatele.php?viceouzivateli=468

CHOZEHO FILMOVÁ SPOLOČNOSŤ: http://www.ludovicofilm.cz/

Apache a horor

Apache je prvá lastovička na mojom blogu. Už veľmi dávno som tu chcel poskytovať priestor nielen takému narcisovi, ako som sám, ale aj tým, ktorí majú čo povedať a nič proti nim nemám (tu už do toho vstupuje moja arogancia). Ako si tak sedím na rekvalifikačnom kurze a počúvam, ako sa kolegovia učia ukladať súbory, behám po internete a je mi holahej. V utorok 17. 4. 2007 sa mi cez vnútornú poštu preklínanej i milovanej csfd ozval práve Apache a ten večer mi napadlo, prečo to nedať dokopy. Ak by odmietol, nepokračoval by som vo svojom mini sne. Zobral to bez váhania a to napriek tomu, že návštevnosť Pennywisea je v porovnaní s mojimi predchádzajúcimi blogmi najmenšia. O to viac si to vážim. Apache bol pre mňa dlhú dobu veľkou neznámou, ako som sa ale pomaly dostával do osídiel SK-CZ hororovej obce, začal som niečo tušiť; potešiteľné pre mňa potom je, že okolo neho nechodia bez záujmu ani nehororové snímky. V neposlednom rade má rád beletriu. Ale toto nie je zoznamovacia kancelária. Ak vás Apache zaujme, dole pod týmto článkom sú k dispozícii linky na jeho profil na čsfd a na jeho blog. Nerozmýšľal som dlho nad otázkou, ktorú položím. Je horor naozaj taký podradný filmový žáner, ako sa o ňom hovorí? Alebo nebodaj dochádza niekde k zlyhaniu v komunikácii a celý tento „prekliaty žáner“ je prekliaty omylom? A je vôbec prekliaty? Je to, že nie je „masovo obľúbený“, naozaj až takým mínusom, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať? Tu máte prvý názor:

Nikdo z těch, kdo mě znají, asi nečeká, že bych byť jen na okamžik připustil, že žánr, který většinu svého života intenzivně zkoumám a propaguji (a to zejména proto, že jej mám upřímně rád), je něco podřadného. Ostatně, kdo by se takovou dobu vážně zabýval podřadnými nebo bezcennými věcmi? Proč by se spisovatel jako Charles Dickens nebo režisér jako Stanley Kubrick vůbec namáhali cokoliv tvořit v rámci tohoto žánru, kdyby šlo o podřadnou věc? Proč by se vlastním jménem podepisovali pod něčím, co by jim neumožnilo vytvořit kvalitní a ceněné umělecké dílo?

I ty nejzbožňovanější intelektuálské ikony mezi režiséry, Ingmar Bergman a Federico Fellini, si v 60. letech natočili své horrorové filmy. Proč to udělali? Jednoduše proto, že horror je pro každého ambiciózního tvůrce obrovskou výzvou. Když zůstaneme u základního kamene horroru, tedy u literatury, řeknu vám, že není snad nic těžšího (a podobné je to i s humorem), než napsat opravdu kvalitní hrůzostrašný příběh. Zkuste si to někdy sami.
Když se taková věc podaří, rozhodně stojí za propagaci. Proč by se jinak takový básník jakým byl Jan Zábrana, nebo překladatel formátu Tomáše Korbaře, namáhali prosazovat za tuhého socialismu k vydání jimi sestavené (a dnes už kultovní) horrorové antologie, kdyby nebyli přesvědčeni, že zde jde o kvalitu, s jakou je třeba seznamovat pokud možno co největší okruh čtenářů? A to i přes překážky, které jim pod nohy házel vládnoucí režim, přesvědčený o brakovosti a závadnosti hrůzostrašného žánru; režim, který se bál všech mystérií, tajemna a temné romantiky jako čert kříže. Až tolik se jich bál, že tyto nematerialistické a dekadentní „bludy“ neváhal potírat téměř celých 40 let. Díkybohu za všechny ty dnes už často bezejmenné odvážlivce, kterým se podařilo za pomocí mnohdy jen těžko představitelných lstí, husarských kousků a vlastních obětí prosadit k vydání knihy Edgara Allana Poea, Raye Bradburyho, Roalda Dahla nebo třeba Dina Buzzatiho.

Bohužel toto tvrdé potírání se nemile podepsalo na myšlení hned několika generací. Nelze se divit tomu, že dodnes dochází k bezmyšlenkovitému přejímání marxistické teze o horroru jakožto podřadném žánru, který „opravdovému“ zájemci o umění jaksi programově nestojí za to. Své jistě dělají také přetrvávající materialistické tendence při výchově dětí, kterým často není dán prostor pro svobodné rozvíjení vlastní fantazie.

Nezřídka dochází k tomu, že se lidé ze zvědavosti podívají na nějaký (většinou náhodně vybraný, nebo jiným - často stejně neznalým - divákem doporučený) filmový horror, a pak shledají, že všem jejich uměle vypěstovaným zábranám a odmítavým reflexům se dostalo opodstatnění. („Ejhle, tak ten horror je opravdu hloupá věc!“) Na základě této zkušenosti pak poučeně soudí celý žánr. Takový člověk si potvrdí mnohokrát slyšené věci o tom, že horror znamená jen potoky krve, vykuchaná střeva a explicitní násilí, a dál už po ničem nepátrá. Nemá potřebu. Má jasno. Myšlenku, že v horroru se tak jako všude kromě zbytečného balastu vyskytují i klenoty, a že právě nemusel vidět zrovna reprezentativního představitele žánru, si obvykle nepřipouští.

Velice znepokojivým faktem také je, že se dnes o horroru všeobecně neuvažuje jako o literatuře. A to přesto, že původně šlo o žánr výsostně literární. Je často až šokující, když samozvaní „horroroví odborníci“ přiznávají, že nečtou. Někteří jsou na to dokonce hrdí. I v opomíjení role literatury (speciálně horrorových povídek, které jsou pro celý žánr přímo zásadní) může být příčina vnímání horroru jako něčeho podřadného.

Ale i kdybychom si vzali na paškál pouze film, kdo z těch, kteří se o filmové umění opravdu zajímají, by si dovolil zpochybnit kvalitu a význam německých expresionistických snímků jako Kabinet doktora Caligariho nebo Nosferatu? Každý inteligentní filmový fanoušk ví, jak historicky důležité a kvalitní ty filmy jsou. O podřadnosti nelze mluvit. A přesto nikdo nepochybuje, že se jedná o horrory.

Ale vraťme se tam, kde to všechno začalo, někam k ženevskému jezeru, až na počátek 19.století. Protože právě tam se nejspíš prvně zrodila idea horroru jako žánru nikoliv méněcenného, ale plně uměleckého a vpravdě vznešeného. Právě tehdy, za bouřlivé noci, několik vrcholných představitelů literárního romantismu, mezi nimiž byli básníci lord Byron, Percy Shelley a jeho žena Mary, uzavřelo památnou sázku, z níž povstal moderní Prometeus, a jeho monstrum vyrazilo dobývat svět. Základy nového směru, který byl nazýván gotickým románem, a pro který se později vžilo pojmenování horror, byly položeny. Nákaza, kterou se Frankensteinovo monstrum vydalo šířit po celém světě, se od té doby promítla snad do všech uměleckých odvětví. A nejen tam.

Dnes - pokud máme zájem - můžeme nacházet až neuvěřitelné množství důkazů o tom, že tento žánr s vpravdě aristokratickým rodokmenem, a bohatou, více než zajímavou historií, může být nazýván podřadným toliko jedinci naprosto neznalými meritu věci.

Ti, kdo stáli u kolébky horroru: 1) Lord Byron; 2) Mary Shelley; 3) Percy Shelley.

LINKA NA APACHEHO BLOG: http://apache-hcr.blogspot.com/

LINKA NA APACHEHO PROFIL NA CSFD: http://www.csfd.cz/uzivatele.php?viceouzivateli=10738